Je toho moc.
A když se rozhlédnu kolem, teprve vidím, jak moc je toho moc.
Kolegyňka mi poradila, abych se nerozhlížela, ale abych každý den z toho moc udělala alespoň malý kousek a to moc potom nebude tak moc velké.
Funguje to částečně.
Potíž je v tom, že ten kousek práce, který zrovna ubyl, hned zas naroste někde na druhém konci, kam zrovna nekoukám.
Je to něco jako mísa s kynoucím těstem a to těsto z ní pořád někde leze.
Včera opět přiběhla kolegyňka a řekla:
"Hrozné. Připadám si jako křeček v kolotoči."
Než křeček v kolotoči, tak to tedy zlatá mísa s těstem!
Jsem v pohodě.
To je jako analogie bodu programátorského desatera:
OdpovědětVymazat"Odstraněním jedné chyby se do programu zavlečou dvě jiné."
A co na to křeček?
VymazatPodle programátora je v tomto případě křeček bug.
VymazatZajímavé. Dosud jsem si myslela, že bug je brouk. A vida, on to křeček!
VymazatKupodivu ti křečkové tam běhají opravdu pro zábavu, dobrovolně a když je to přestane bavit, vyskočí.
OdpovědětVymazatCož člověk ne vždycky může. Nebo ho to nenapadne.
Podstatný rozdíl mezi křečkem a člověkem je ten, že i když se křečkovi nebude zrovna chtít točit kolotočem, stejně ráno najde v mističce mrkev, salát a křeččí granule.
VymazatPřesně. Křeček v míse s těstem :-).
OdpovědětVymazatNaprosto chápu. Já to takhle měla poslední rok s průsery - jeden se vyřešil a přišly další dva. Ale řekla bych, že jsem na dobré cestě a postupně se mi daří to těsto ujídat :).
OdpovědětVymazat