PRAOTEC

Tak už asi vím, jak to bylo s tím praotcem Čechem.

Vylezla jsem na Říp.

Což o to, dole pod Řípem, tam to celkem jde, tam se dá chodit tam i sem úplně v pohodě.

Ale nahoru!

A to jsem stoupala tou úplně nejpozvolnější stranou!

Došla jsem k závěru, že pokud tam praotec neměl (jako já) předem připravenou cestu, drápal se skrz všechno to křoví, šplhal prudkým padákem až na vrchol a málem kvůli tomu všemu vypustil duši , musí v tom být něco víc.

Buď náš praotec nebyl tak úplně dočista pra, nebo ho tam někdo vynes, nebo nevim.

Možná měl zakladatel rodu za zády vzteklé divoké prase.

Nebo se dostal do nějakého podivného deliria a ráno ho nahoře na hoře věrní družiníci zkrátka našli.

(A to se to pak mluví!)

Nebo - a k tomu se přikláním - praotec prostě usedl pod horou na pařez a nahoru vyslal své pravnuky.

Ti to vzali jako bojovku, vyšplhali a pochopitelně pak oznámili, že na vrcholku to bylo skvělé.

A praotec Čech jim uvěřil.

Neověřil si, jestli kluci viděli nějaké moře.

Neptal se, jestli na vrcholcích hor náhodou výhružně neleží první sníh.

Nezajímalo ho, kolik té zvěře, ptáků, krav a strdí pravnuci skutečně objevili.

A vůbec, bylo mu to jedno, protože dál už se mu vandrovat zkrátka nechtělo.

A proto teď jsme tam, kde jsme.