Je toho moc.
A když se rozhlédnu kolem, teprve vidím, jak moc je toho moc.
Kolegyňka mi poradila, abych se nerozhlížela, ale abych každý den z toho moc udělala alespoň malý kousek a to moc potom nebude tak moc velké.
A ono to funguje.
Potíž je v tom, že ten kousek práce, který zrovna ubyl, hned zas naroste někde na druhém konci, kam zrovna nekoukám.
Je to něco jako mísa s kynoucím těstem a to těsto z ní pořád někde leze.
Včera přiběhla kolegyňka a řekla:
"Hrozné. Připadám si jako křeček v kolotoči."
Než křeček v kolotoči, tak to tedy zlatá mísa s těstem!
Jsem v pohodě.
Žádné komentáře:
Okomentovat