LEDOVÉ RÁNO

Ráno jsem vyrazila ještě za tmy před dům, abych otestovala asfaltový povrch.

Když bude náledí, nechám auto doma a jedu do práce autobusem.

Doufám, že ne.

Obezřetně jsem krokem tučňáka sešla z kopečka až na ulici.

Nejprve jsem v pozici přikrčeného agenta okem zašvidřila proti vzdálené lampě. Cesta se nadějně neleskla.

Levou nohou jsem trochu zašourala po škváře. V pohodě.

Pravou jsem se odvážila k tanečními slow kroku. Nic se nestalo.

Tak je to v klidu. Zbytečná panika. Povolila jsem křeč a nadechla se.

V tom okamžiku mi nohy vystřelily k nebi, ve vzduchu jsem provedla jakýsi vrut a mé kosti zarachotily o asfalt, který mi částečně vyrazil dech.

Šlaka! Takhle tady blbnu a přitom je přece od včerejška jasné, že dnes jedu autobusem!